Španělsko vzniklo roku 1492, a to sňatkem Isabely Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského. Isabela byla dědičkou Kastilie, i když je nutné dodat, že to tak ze začátku moc nevypadalo. Po smrti jejího otce Jana II. Kastilského totiž nastoupil na trůn její bratr Jindřich a Isabelinu matku i s dětmi deportoval do vyhnanství. Isabela Kastilská se však po několika letech vrátila zpět a dostala se do přízně Jindřicha – a to tak, že ji stanovil i budoucí královnou.

Za manžela si Isabela vybrala Ferdinanda II. Aragonského, kterého si rovněž v osmnácti letech vzala – bylo to roku 1469. Manželé se snažili o vytvoření jednotného španělského státu, a to se jim povedlo roku 1492, kdy společně dobyli Granadu, poslední maurské panství na Pyrenejském poloostrově.

Ve stejném roce zároveň došlo i jiným událostem. Kryštof Kolumbus získal od Isabely Kastilské a Ferdinanda plnou podporu ke svým plavbám, jejichž výsledkem bylo objevení Ameriky. Zezačátku se jeho plavby zdály být poměrně skromné a bez velkých výsledků, do poloviny 16. století však již Španělsko vlastnilo téměř celou Střední a Jižní Ameriku a Floridu. Španělsko začalo bohatnout díky zlatu z Nového Světa, ovšem tak velké množství drahých kovů mělo za následek i velkou inflaci, která zlikvidovala konkurenceschopnost španělského obchodu a výroby. Španělsko se stalo životně závislým na příjmech z kolonií. To společně s vypovězením ekonomicky nejvitálnějších vrstev obyvatelstva (Židů a Maurů) zapříčinilo hospodářský kolaps Španělska v dalších staletích.

Také roku 1492 manželé vydali edikt, který nařizoval Židům přijímání křestu – a pokud tak neučinili, museli odejít ze země. Kvůli tomu nastaly v zemi poměrně velké zmatky, došlo k hospodářským i kulturním problémům.

Ve vztahu k Maurům byla do počátku 16. století zachovávána jistá míra tolerance. Přesto v roce 1499 bylo asi 50 000 Maurů v Granadě přinuceno k hromadnému křtu. Během následného povstání byli všichni, kteří se odmítli stát katolíky nebo se nechat deportovat do Afriky, systematicky zmasakrováni.

Manželé společně vládnuli až do roku 1504, kdy zemřela Isabela Kastilská. (nový snímek) Novou královnou se stala její dcera Jana a spoluvladařem zase její manžel Filip I. Sličný, syn císaře Maxmiliána z rodu Habsburků. Filip však zemřel poměrně brzy, roku 1506 a Jana byla následně prohlášena za slabomyslnou. Na trůn po nějaké době roku 1516 nastoupil jejich syn, Karel V.

Karel V. byl roku 1519 prohlášen i za krále Svaté říše římské a rovněž byl označován za nejmocnějšího panovníka své doby. Krom vlastního Španělska zahrnovala nyní obrovská říše i državy v Itálii, Burgundsko a Nizozemí. Zahraniční politice v této době dominoval zejména konflikt s Francií, kde se nacházel Karlův největší nepřítel – František I. Celkem čtyři války proti Francii nepřinesly vítězství ani jedné straně. Dále proběhl i boj proti osmanské říši v západním Středomoří, Karlovy podniky proti nim však přinášely jen krátkodobé úspěchy.

V roce 1556 Karel V. abdikoval a přenechal trůn svému synu Filipovi II. Ve Španělsku byla v té době z politického pohledu stabilita, s Francií byl po vyčerpávajících bojích uzavřen roku 1559 mír. V roce 1571 se Filip postavil do čela Svaté Ligy, která v námořní bitvě u Lepanta uštědřila ničivou porážku Osmanům.  V roce 1581 byl Filip navíc uznán i jako král Portugalska a Španělsko dosáhlo největší rozlohy území ve své historii. Španělsko dosáhlo za Filipa III. největšího kulturního rozkvětu, přičemž zde působili výjimeční jedinci, jako Miguel de Cervantes.

Španělsko obnovilo válku s Nizozemím a navíc se připojilo na stranu rakouských Habsburků během třicetileté války. Španělské nároky na světovládu byly však pouhým přeludem, neboť jeho hospodářství bylo v této době příliš zdevastované. Další bankrot a zvýšení již tak obrovských daní vedl v roce 1640 k povstání v Portugalsku a Katalánii. Přijetím vestfálského míru v roce 1648 Španělsko konečně uznalo nezávislost Nizozemí.